Když chce někdo dokázat, že se vyzná ve velkém světě, upozorní na fakt, že mezi slovy GURMÁN a GURMET je propastný rozdíl. Zatímco nositele toho prvního označení má až hanlivě za žrouta, druhý zmíněný je podle něj ten pravý znalec jídla. Vězte ale, že k pravdě má takové tvrzení daleko, asi jako třicetikorunové párky k masu. Slovníky cizích slov - ty papírové i ty virtuální - říkají jasně: Gurmán je labužník a ctitel jemností v umění. Gurmet je znalec schopný ochutnávat, posuzovat a analyzovat pokrmy a vína, labužník. Vypadá to, že oba pojmy mají k sobě blízko a jejich nositelé by si od jednoho společného stolu rozhodně neodsedli. Ale pravda je, že úplně stejné nejsou… Zjednodušeně by se dalo říct, že gurmet je takový šlechtěný gurmán, který vždy bude stavět kvalitu jídla a jeho ingrediencí nad kvantitu. Bude pátrat a analyzovat jeho složení a chuťovými pohárky zkoumat ty nejjemnější nuance pokrmu, zatímco gurmán se prostě skvěle nají a stačí mu fakt, že mu konzumace přinesla potěchu těla i ducha a už se v tom dál nešťourá.

Hledá se dokonalé jídlo

Ale jak vypadá dokonalý gurmánský zážitek? Nebo dokonce ten gurmetský? Co člověk, to jiný názor. To je právě na jídle to hezké – na tyto otázky neexistuje jednoznačná odpověď. Chutě jsou tak individuální… Oslovila jsem své přátele s jednoduchým dotazem: Vzpomenete si na svůj vrcholný gurmánský zážitek? Odpovědi mě překvapily svou pestrostí. Světlana zavzpomínala: „Jako první se mi vybavil T-bone steak z hospody Crowsnest v irském Corku. Úžasné hovězí maso, tak akorát propečené, šťavnaté, voňavé... A k tomu dušená zelenina, vše zalito dobrým pivem. Tak dobrý kus masiska jsem od té doby nikde nejedla.“ Kamarád Lukáš měl také hned jasno: „V prvé řadě jsou to babiččiny, a poté maminčiny chlupaté knedlíky s nakládaným vepřovým, z ciziny pak jáhlová kaše s medem a smetanou z Moldávie. Pamětihodný zážitek mám i na 6 + 3/4 snězené pizzy z Pizza Hut ve Stratfordu, ale to byl spíš kolektivní žroutský zážitek.“ Dana si vybavila: „Bylo to v Petrohradě, jídlo se jmenovalo Kuře po kyjevsku a šlo o báječnou kombinaci smaženého kuřecího stehýnka s máslem a koprem, zabalené v takové kapse, kde se ta vůně kopru a másla dokonale promíchala. Nepamatuju se, že by mě od té doby nějaké jídlo tak dostalo.“ Londýnský přítel Mark zareagoval rychlou odpovědí: „Není lepší gurmánský zážitek, než ananasový cheesburger z podniku Greasy Pete's v Blackheath ve dvě ráno.“ (Upřímně s ním jediným bych vážně polemizovala.)

Na Gurmánské stezce

Troufla jsem si dotaz rozšířit: Jak podle vás vypadá dokonalá Gurmánská stezka? „Vede zeleným hájem jako z pohádky Dařbuján a Pandrhola, jen místo klobás na stromech visí koláčky, toffifee a kousky nějakého přestárlého kozího či kravského sýra,“ zasnila se Martina, která za gurmánský zážitek považuje salát se švestičkama obalenýma anglickou slaninou, s kozím sýrem, vlašskými ořechy a krutony. Dana doplnila: „Moje gurmánská stezka? Tak tam nesmí chybět kyselica, steak - středně propečený, tatarák, povidlové taštičky zalité máslem, vanilková zmrzlina a to by mi snad mohlo stačit, tedy pokud přičtu skleničku sektu s jahodou...“ Přání všech žen a dívek pak skvěle formulovala kamarádka Šárka: „Ideální gurmánská stezka zaručí to, že se kilojouly obsažené na jednotlivých stanovištích spálí dříve, než se přijmou ty ze stanoviště následujícího. Samozřejmostí jednotlivých met je pak plnohodnotné zastoupení životodárných entit - tedy cukru, tuku a majonézy.“ A jaké je to Vaše nezapomenutelné jídlo? Lemuje Vaši Gurmánskou stezku parmská šunka nebo palmy řapíkatého celeru? Všem přeji, aby se v jednu dokonalou Gurmánskou stezku spojily všechny zlínské restaurace. Abychom my, štamgasti a gurmáni, všude mohli kvalitně, chutně a dobře „polabužit“ a aby těch nezapomenutelných vzpomínek na setkání s jídlem snů jen a jen přibývalo.  

Dva zážitky, jeden pokrm

Ten nejvyšší gurmánský a zároveň i ten neotřesnější zážitek mám spojený s jedním pokrmem – segedínským gulášem. Poprvé jsem si ho naprosto zošklivil. Bylo to u řeky Laborce v kasárnách ve slovenských Michalovcích, přesně 1. října 1981. Místo talíře ešus, místo příboru lžíce, místo civilu vojenská jídelna, místo knedlíku starý chleba. První den základní vojenské služby, stres a to, čemu vojenský kuchař říkal segedínský guláš. Byla prapodivná směs odřezků bůčku bez kousku libového masa, na silné plátky nakrájené zelí a nechutná žlutočervená červená směs. Tehdy jsem se zařekl, že tuhle“ hrůzu“ už nikdy do úst nedám. A rovných dvacet let jsem to vydržel… Až přišel 1. říjen roku 2001 a naše dvacáté setkání sedmi vojenských absolventů z Michalovec. Jeden z nás, Lazslo Szigeti, mimochodem Maďar jako poleno ze Štúrova, nás pozval do sklípku v nedaleké rodné Buči. Kousek od břehů jiné řeky - Dunaje se podával - segedínský guláš! Ovšem tentokrát to byla ta největší dobrota, kterou jsem kdy jedl. Krásné libové kousky šťavnatého masíčka, domácí zelíčko i cibulka, nadýchaný knedlík z dílny Lacovy vzorné ženy Mariky, smetánka, prostě dobrota všech dobrot. Obrovský hrnec jsme s dalšími vojáky doslova vytřeli knedlíky a chlebem do sucha… (Jan Čada, novinář)