Kamarádi, Vandráci Pavel Liška, Honza Révai a Hynek Bernard, vyrazili na svých motorkách vstříc druhému největšímu ostrovu světa, na divokou Papuu Novou Guineu. Jednomu z nejméně prozkoumaných míst světa, kde donedávna platily některé domorodé kmeny za obávané kanibaly. Z této dobrodružné cesty vznikl dokumentární film Vandráci na ostrově lidojedů, který je aktuálně v kinech a také tento náš rozhovor s Honzou a Pavlem.
Vyrazili jste na ostrov lidojedů, nedá mi to se nezeptat… Jaké je typické jídlo na Papui? Pavel Liška: Typické jídlo je tam taro, je to jejich brambora. A obecně několik druhů brambor – sladkých, až po ty, co se podobají našim bramborám. Honza Révai: Jak říká Pavel – taro. Používají ho tam všude a ke všemu.
Ochutnali jste tam něco zajímavého, co vám chutnalo, ať již ovoce, zeleninu, maso apod.? Pavel: Ovoce, ananasy, banány, kokosy – bylo úžasné vědět, často v těch ne úplně nejlepších hygienických podmínkách, že máte něco čerstvého, před chvilkou utrženého ze stromu. A čistého. Ten kokos byl pro mě úplný objev – kokosové mléko a i ta bílá dřeň, která dokáže zasytit. Kokosy byly na naší cestě skvělé, důležité a úžasné. Jinak jsme totiž jedli převážně lunchmeatové konzervy z Číny s namletým masem podivného původu. :-) Další zajímavá zkušenost bylo žvýkání ořechu betele – místního stimulantu. Honza: V Mianminu jsme ochutnali místní „pizzu“ z těsta z tara a takového velkého ovoce ve tvaru šišatého dlouhého melounu. Dužinu z tohoto ovoce místní vyškrábali do hrnce, vařili ji a rozprostřeli na těsto z tara. Výsledkem bylo něco jako pizza a díky nachové barvě dužiny i jako borůvkový koláč. Ale nemělo to žádnou chuť, vypadalo to lépe, než to chutnalo.
A bylo tam naopak něco, co zkrátka sníst nešlo? Pavel: Co nešlo jíst, toho tam bylo spousty. Obzvlášť na trzích, když vidíte úpravy pouličního druhu jídla – od všech druhů smaženin, bublanin nevábného vzhledu i složení. Nechutných věcí tam bylo nespočet na výběr (smích). Honza: Očekával jsem, že tam budou nějaké věci, kterých se nebudeme chtít dotknout... Spíš bych obecně řekl, že tam většina jídla byla velice průměrná až podprůměrná.
Když by vás měl hostitel posadit k tabuli snů, jaké jídlo by na ni nesmělo chybět? Pavel: Já se moc rád nechávám překvapovat nejen jídlem dané země, kterou navštívím, ale i lidí, kteří rádi vaří. A to platí i o naší zemi. Pro mě tabule snů vychází z překvapení. Hlavní je, aby ji připravil někdo, kdo vaří rád. Protože jedině tak jde o gurmánství „eňo ňuňo“. Honza: Mám rád mořské plody, takže ústřice, krab... Ale zrovna tohle na Papui nebylo, nejvíc mi tam chutnaly ryby, když byly dobře připravené. Ideální tabuli snů bych viděl tak, že bych vůbec nevěděl, co na ní je, ale všechno bych ochutnával. To by se mi líbilo.
A vy sami, vaříte rádi? Pavel: Vařím a hodně improvizuji. Když připravuji určité jídlo, vždycky si přečtu několik receptů. A z těch několika receptů si pak podle intuice připravím ten vlastní. Momentálně se chci naučit vegetariánská jídla kvůli své dceři, která zničehonic přestala jíst maso. A já jsem zjistil, že už si nevystačím s rajčatovou omáčkou, byť z pravých rajčat, ani s knedlíky s vajíčkem, které se dají připravit skvěle a které miluje. A chci se to naučit i kvůli sobě, protože maso v mém jídelníčku má víc prostoru, než bych si přál. Honza: Já se na to pořád chystám. Bydlíme dva roky v novém domě, kde máme novou kuchyň a já se těšil na to, až začnu vařit a péct. Zatím se mi podařil jeden majstrštyk, a to výborné vepřové koleno z našeho vepříka, kterého jsme si sami porazili. Na koleně je dobré, že se s ním nemusí nic dělat, dá se jen do trouby, ale já jsem byl moc šťastný, že se povedlo a že se rozplývalo na jazyku.
Zdroj: Klára Bobková, 4press
